Albert Fikáček

Založil iniciativu Železnice pomáhá

Jak si se k iniciativě Železnice pomáhá přidal?

Měl jsem pocit, že v tu chvíli můžu pomoct způsobem, jakým jiní nemohou. A když můžu udělat něco, co jiní ne, beru to za svoji povinnost. Je to naše morální povinnost, pomoct, jak jen můžeme. Takže jsem začal věnovat svůj čas iniciativě a ostatní věci jsem nechával jiným lidem, kteří je mohli dělat, abych pomohl na místech, kde mě nikdo nedokáže zastoupit.

Co pro iniciativu přesně děláš?

To, co je zrovna potřeba. Vymýšlím, vyjednávám, monitoruju, analyzuju, přesvědčuji lidi a prosím je. 

Kolik času Železnici pomáhá věnuješ?

Hodně. Zabírá mi poslední dobou jak profesionální, tak osobní život. Prakticky pokud nespím, tak 80 procent času věnuji iniciativě. Ale za pocit, že pomáhám to stojí.

Takže tě to naplňuje?

Vždycky, když je člověk aktivní a iniciativní, tak méně propadá pocitu bezmoci. Už to je dost dobrý důvod tu být. Ale hlavně když se jednou podívám zpátky na tuto dobu, nebudu se za sebe stydět. Budu vědět, že jsem pomohl a že jsem neseděl na zadku.

Máš nějaký recept, jak se i v tomhle zápřahu udržet svěží?

Vždycky mě osvěží, když pro mě někdo potěší. Třeba když mi někdo udělá kafe, nebo přijde a namasíruje mi záda. To mi vždycky udělá radost a nakopne mě to. 

Určitě máš hodně zajímavých příběhů z práce pro iniciativu. Je ale nějaký, který se ti vryl do paměti?

Nikdy nezapomenu, když za nás zapřáhli v Mostysce čtyři vagóny, do kterých naložili děti z dětské nemocnice, které evakuovali. Pak jsem slyšel od stařenky, že šla pro vodu ve čtyřech, ale vrátila se sama. Ostatní postříleli. To jsou příběhy, které nejsou moje, ale člověk se v nich tady setká a už na ně nezapomene.