Markéta Davidová

Koordinátorka

Kdy ses k iniciativě Železnice pomáhá přidala a jaké byly a jsou tvé důvody? Změnily se nějak v průběhu času tvé důvody, proč pomáháš?

Přidala jsem se úplně na začátku, když začala válka. A tak trochu to šlo samospádem. Prvně jsem jen řekla Tomovi Cimrovi, že budu otevírat dveře v expediční klubovně, a že sem dvakrát za den zajdu přetřídit věci. Jenomže to bylo v úplně jiných rozměrech, než jsme si naivně tehdy mysleli. A taky mé číslo bylo na webu ohledem sbírky, tak jsem byla i na první oficiálni schůzce. Postupně jsem se dostala sem do hlavního týmu, který fungoval a viděla jsem, že jsem schopna nějak do toho týmu, i k aktivitám, které se tady děly, přispět, tak už jsem tady zůstala. Baví mě i kolektiv, i to, jak se to všechno tady děje.

Když začala válka, tak jsem měla pocit bezmoci a měla jsem potřebu něco dělat. Tak jsem to právě Tomovi tehdy odkývla. Když se to teda všechno strhlo a začala ta sbírka aktivně fungovat, tak mi to na jednu stranu dávalo smysl, protože tady byla spousta práce a bylo hodně co dělat. Na druhou stranu mi to pomáhalo od těch pocitů bezmoci. Přišlo mi to super tím, že železnice byla schopná vlakem materiál posílat tam, kde je potřeba, a že je to efektivní a to mě i motivuje.

Co přesně pro Železnice pomáhá děláš?

Občas koordinuji věci, které jsou s vysíláním vlaků spojeny. Ať už je to třeba hledání týmu, jako posádky do vlaku, nebo mluvení s třetími stranami, které nám chtějí něco darovat a podobně. Vždycky se objeví nějaký problém, tak se ho snažíme vyřešit. Takže buď rozdávaní úkolů, nebo dělání to, co je potřeba, vykomunikovávání věcí. 

Kolik času práci pro humanitární vlaky věnuješ?

Téměř všechen (smích). Ze začátku to bylo 24/7, nebo prostě každý den a teďka se už nejakým způsobem střídáme. Jsem tady 3-4 dny v týdnu s tím, že ten den je fakt od rána do večera. 

Máš nějaký recept, jak se i v tomhle zápřahu udržet svěží?

To mi moc nejde. Ale pravidelně spát a pravidelně jíst. Když se to daří, tak to funguje. A také sdílet věci s lidmi, co jsou tady. Vidět, že na to člověk není sám, to pomáhá.

Co ti tvé dobrovolnictví dává?

Určitě velký pocit smysluplnosti, protože pořád vnímám, že ta pomoc, kterou se my snažíme zprostředkovat, má smysl a že se dostane tam, kam je potřeba. A máme taky zpětné vazby z ukrajinské strany, že je to dobrý. Také spoustu zkušeností, spoustu kontaktů a nových přátelství. 

Vím, že jich bude asi hodně, ale přesto… Svěříš se s nějakým konkrétním příběhem z pomoci, který se ti už teď nesmazatelně vryl do paměti?

Když tady byli ubytovaní Ukrajinci. Přicestovali sem z Mariupolu, takže teďka v tom kontextu, jak to místo na tom je, tak je to silný.  Bylo to silný vidět mámy, důchodkyně, děti, jak nám popisovaly například, že jednoho syna mají tady a druhý syn  zůstal na Ukrajině, nebo, že tam zůstal jeji manžel. Oni pak cestovali ještě dál. Dvě  rodiny cestovaly do Španělska a Turecka a šlo to vidět, že mají bojovné/ útěkové nasazení, držely se krásně, byly neuvěřitelně silné, skvělé. Bylo však vidět, i na tom synovi, na tom dítěti, že má obavy.  

A ještě mě vždycky  fascinovalo, kolik dobrovolníků nám bylo ochotných pomoct a být třeba do 4 do rána v zimě na nádraží a nakládat věci, než tam zpožděný vlak přijel. Tolik lidí, kteří jeli za své náklady, nám odvézt věci. Tolik energie, které se tam nasypalo od těch dobrovolníků, bylo toho fakt hodně. A vždycky jsem si říkala, že bych je nejraději všechny vzala na pivo. Fakt mě to hřálo u srdce, kolik lidi bylo ochotnych se nezištně zapojit, to si budu dlouho pamatovat.