Markéta Kubíková

Koordinátorka

Kdy ses k iniciativě Železnice pomáhá přidala a jaké byly a jsou tvé důvody? Změnily se nějak v průběhu času tvé důvody, proč pomáháš?

Přidala jsem se hned na začátku, ještě před tím, než se vypravil první vlak s úplně první sbírkou do Čopu. Můj přítel Vláďa, který je taky v iniciativě zapojený, měl za úlohu přenést materiál do Prahy. Já jsem tam fungovala jako technická podpora, potom jsem tam zůstala i jako podpora cestou do Čopu. Zpátky v Brně se řešilo, kdo bude koordinovat vznikající sbírku na Bohumínském nádraží a jelikož mám rodinu a zázemí blízko nádraží v Bohumíne, přihlásila jsem se, že tam pojedu.   

Co přesně pro Železnice pomáhá děláš?

Ze začátku jsem organizovala sbírku v Bohumíně. Potom jsem přijela do Košic, kde jsme pomáhali založit Košický sklad pro vypravování sbírky do centrální Ukrajiny. Teď pomáhám s organizováním vypravovaných vlaků a autobusů na Ukrajinu.

Kolik času práci pro humanitární vlaky věnuješ?

Ze začátku to bylo hodně času, vzhledem k tomu, že mám momentálně volno a ten čas mám. Teď se to snažím seříznut na 2-3 dny v týdnu.

Máš nějaký recept, jak se i v tomhle zápřahu udržet svěží?

Tím, že jsem ze začátku začala spíše s manuální činností, nebo tou stránkou, kdy jsem hodně běhala a zařizovala věci přímo v tváři tvář a zvykla jsem si na to, tak pro mě bylo těžký přejít sem do kanceláře a řešit věci z telefonu a přes počítače.  Svěží se udržují pomocí činnosti, například tak, že si zde osobně přebereme vypravovaný autobus nebo výletem do Bohumína na nádraží, kde se stále něco děje. Ve zkratce – mít to trochu interaktivní.   

Co ti tvé dobrovolnictví dává? Pokud ti tedy něco dává…

Dává mi to spoustu nových zkušeností a je to taká srandovní změna životního stylu.

Vím, že jich bude asi hodně, ale přesto… Svěříš se s nějakým konkrétním příběhem z pomoci, který se ti už teď nesmazatelně vryl do paměti?

Nemám žádný konkrétní příběh, těch by bylo nespočet, ale obecně mě například dojala situace, která nastala v Bohumíně. To množství nadšených a motivovaných lidí, který chtěli pomáhat – a pomáhali, jak mohli. Lidé sami iniciativně nosili věci, které by mi mohli pomoct z praktických, technických důvodů. Hrozně se mi například líbilo, když viděli, že mě nejde slyšet, když tam bylo 150 lidí. První den jsem musela křičet, oni si to museli tichou poštou přenášet. Druhý den přinesli megafon. Ukázalo se, že ani to nestačí, aby mi všichni rozuměli. A tak třetí den sehnali přímo reproduktor s mikrofonem. Je to takový detail, ale myslím si, že to krásně ukazuje to, jak se lidi fakt snažili co nejvíc zapojit a vymyslet cestu, která by byla efektivní a užitečná. Podobných akcí tam proběhla spousta. Na tom nádraží je spousta lidí, kteří tam fungují od prvního dne do dnes a věnují tomu neuvěřitelné množství energie a iniciativy, především přes noc, beze spánku a podobně, kdy přijíždí vlaky s lidmi v nouzi a Bohumín je pro ně přestupní uzel. Byli a jsou stále skvělí.