Natalie Součková

Koordinátorka

Kdy ses k iniciativě Železnice pomáhá přidala a jaké byly a jsou tvé důvody? Změnily se nějak v průběhu času tvé důvody, proč pomáháš?

Když začala válka, měla jsem jako mnozí, velké nutkání něco podniknout. A tak jsem popadla lopatu vyrazila do Brna. Když jsem pak byla svědkem toho všudypřítomného nadšení a odhodlání pro dobrou věc, nakoplo mě to se zapojit ještě víc. A taky mě tak trochu nenechali odejít. 

Kdo a jak tě do iniciativy přivedl? Případně co tě do iniciativy přivedlo?

Za to může ten slavný příspěvek s vagónem uhlí, který měl nakonec dosah 90 000 lidí, a ještě další týden se ozývali lidé, kteří chtěli se skládáním uhlí pomoct. Jenže večer před akcí bylo přihlášených sotva 10 dobrovolníků a ještě méně lopat. No a tehdy padlo moje rozhodnutí vyrazit do Brna. Přítel mi tu akci marně rozmlouval: “V Brně určitě lopaty mají. Věř mi, už jsem tam byl.” Já jsem ale na ty připomínky nehleděla. Ráno jsem v Praze sbalila 2 lopaty pod paží a namířila si to na Florenc. Během těch pár hodin v noci se ale ukázala síla sociálních sítí. V Maloměřicích totiž byly davy lidí s lopatami, které se vracely s nepořízenou, a na každém kroku nás otáčely, že už se jim “hromadí dělníci v dole”. Já se ale odbýt nenechala. Kdybych vyrazila místo brigády s 2 lopatami na procházku historickým centrem, to by se asi i v Brně trochu podivovali. I když, kdo ví. Je to přece jenom Brno. A tak jsem radši došla až k bráně, kde to koordinovala Terka, a stála jsem tam tak dlouho, až mi nakonec dala funkci. Všem, co přišli, jsem komunikovala změny a zapisovala je na nové časy. I přes ty organizační zmatky, byla atmosféra velmi přátelská. Lidé nadšeně nosili pytle, bábovky a jiné občerstvení. Brigáda jak vystřižená ze socialistického týdeníku. Stále přicházeli další dobrovolníci a lopaty. A přišel i slejvák. Tak nám Vojta přistavil auto, abychom se měli kam schovat. Tehdy jsme mu dali pracovní jméno Lukáš. Nestihli jsme se totiž představit. Přesto, když vyrazil s další partou skládat uhlí, nechal nám tam auto i s klíčky. A když bylo dílo hotovo zahlásila Terka, že večer bude schůzka v Expe a že na ní musím být. Když jsem mírně namítala, že pak nestihnu zpáteční spoj do Prahy, rovnou si mě doma i ubytovala. A tak jsem tu už zůstala.

Co přesně pro Železnice pomáhá děláš?

Komunikuju s našimi spolupracovníky, dobrovolníky nebo dopravci. Miluju tabulky a s nadšením se pouštím do řešení našeho technologické zázemí. Vzala jsem si pod křídla náš web, správu facebookových skupin dobrovolníků a jejich organizaci. Do toho ale přicházejí i jiné nečekané výzvy, například sehnat traktor a jeřáb v Podivíně, zařídit tankování 300l nafty do motoráčku nebo jet v noci pohlídat vlak do Bohumína.

Kolik času práci pro humanitární vlaky věnuješ?

V Brně jsem “v plné polní” 3-4 dny týdně. Ale několik hodin navíc to zabere i v době, kdy jsem v Praze. 

Máš nějaký recept, jak se i v tomhle zápřahu udržet svěží?

Od začátku se snažím vyhradit si nějaký čas v týdnu na svou práci a taky volno. Mám za sebou pár burnoutů a vím, že takové tempo dlouhodobě není udržitelné. To zvládá snad jenom Albert.

Co ti tvé dobrovolnictví dává? Pokud ti tedy něco dává…

Dobrovolnictví mi toho dává spoustu, kde začít! Nejúžasnější je vidět to množství lidí, jak táhnou za jeden provaz, mají společný cíl a i přes svůj diskomfort mnohdy třeba v nočních hodinách pomáhají naprosto nezištně. Tenhle skvělej pocit žádnej korporát nenabídne.

Vím, že jich bude asi hodně, ale přesto… Svěříš se s nějakým konkrétním příběhem z pomoci, který se ti už teď nesmazatelně vryl do paměti?

Jednou v noci jsme v Expediční klubovně museli nouzově ubytovat asi 15 ukrajinských žen a dětí z Mariupolu. Část z nich pokračovala dál do Evropy. Neznali žádný cizí jazyk, mnozí neměli ani pas. Lidé, kteří se ocitli v zahraničí mnohdy úplně poprvé, měli teď vyrazit na letiště ve Vídni a pokračovat do dalších zemí v době největší covidové byrokracie. 

První cestovatelskou záludnost, kterou jsem začala řešit byly jejich letenky od Ryanair, kde bylo jen základní zavazadlo, což je de facto školní batoh. Ale brzy jsem zjistila, že to není chyba. Ten malý batoh s doklady, mobilem a hotovostí bylo všechno, co měli. “Máme akorát jeden druhého”, říkali. Na noc se přikryli ručníkem. Pokud vůbec spali. Po všech těch probdělých nocích v krytech, se spánek se stal tak nějak zbytnou komoditou.

Obvolávala jsem ambasády a letiště, abychom se ujistili o aktuálních podmínkách, jestli můžou cestovat jen na občanku. Infolinky ale často nikdo nezvedal nebo nás posílali od čerta k ďáblu. Nakonec ambasáda potvrdila, že občanka stačí, ale covidový papíry musí mít v pořádku. 

Plně očkovaní pfizerem nebo modernou, přesto jejich certifikát naše evropské podmínky nesplňoval. Zoufale jsem hledala, kde je otestují, ale všude už bylo obsazeno nebo zavřeno. Trn z paty mi vtrhnul člověk, co přinesl spacáky do sbírky. Poradil mi místo, kde je zvládnou ještě ten den otestovat. Narazila jsem ale u rezervačního systému, který požadoval rodné číslo. “Bez rezervace je nemůžeme přijmout”, řekli mi v laboratoři, tak obvolávám covidovou a ukrajinskou infolinku. Všechny rezervace jsou hotové a ten laskavý pán je navíc všechny i odveze. Jdu chvíli dýchat kyslík. Když se vrátí vyplňujeme milion příjezdových formulářů, adres a čestných prohlášení. Česko-ukrajinsky si vysvětlujeme jaké informace potřebuju do formulářů a jak zvládnout přestup mezi letišti v Milánu a Bergamu. 

Covidové certifikáty přišly obratem, ale ve špatném formátu. Nejde z nich vygenerovat QR kód. Je 8 večer a ta skupina odlítá ráno v 6. Na covidové lince už nepracují, tak zkoušíme obvolat naše známé na hygienické stanici. Navíc v tom množství zadávaných dat jsem u jedné paní místo data narození vyplnila datum vystavení pasu. Ještě zoufaleji volám do laboratoře, zda se to dá opravit a můžou nám vystavit správné cestovní covidové certifikáty. Okolo 11 večer přichází vítězství nad všemi papíry. Ale stále ještě hledáme řidiče, který je ve 2 ráno poveze do Vídně na letiště.

Maminka, která sedí vedle asi 10-ti letého syna, hledá v kabelce papíry, místo toho najde frčku, kterou si schovala na památku. Patří staršímu synovi, který musel zůstat na Ukrajině, stejně jako manžel. To už je moc silný kafe na konci toho dne. Terezka přinese placatku a pokoušíme se je a hlavně sebe uklidnit, že to všechno dobře dopadne. Řidič se našel, rodiny s batůžky můžou vyrazit na letiště. Objímají nás a loučí se se slovy díků a pozváním k nim domů do Mariupolu, hned jak to bude možné. Už je pozdě a musíme jít spát. Další den totiž přinese další výzvy.