Ondra Tománek

Koordinátor

Kdy ses k iniciativě Železnice pomáhá přidal a jaké byly a jsou tvé důvody? Změnily se nějak v průběhu času tvé důvody, proč pomáháš?

Přidal jsem se, když odjížděl jeden z prvních vlaků. Prvně jsem viděl příspěvek, že sháníte lidi na nakládání uhlí. Bylo to pře mně daleko, takže jsem nejel, ale pak odjížděl vlak z Prahy, tak jsem sbalil doma všechny spacáky a šel jsem je naložit do vlaku. To jsem ale ještě nebyl součástí iniciativy. Pak jsem viděl, že se sháněl člověk, který bude koordinovat sklad v Pardubicích, tak jsem se na to přihlásil. V Pardubicích jsem byl pár dní a potom jsem přijel do Brna, protože Maki chtěla někoho, kdo ji bude střídat v Brně při komunikaci se sbírkami

Kdo a jak tě do iniciativy přivedl? Případně co tě do iniciativy přivedlo?

Přivedla mě Sarah, která se mnou komunikovala, když jsme zakládali sbírku v Pardubicích a pak Maki do Brna.

Co přesně pro Železnice pomáhá děláš?

Začínal jsem jako logistik tak, že jsem sháněl kamiony pro přepravu sbírek a teď dělám vše, co je potřeba. Pořád sháním kamiony na přepravu sbírek, nově máme k dispozici nákladní vagóny, takže začínáme řešit dopravu po České republice, obvolávám dárce humanitární pomoci, oslovují firmy, jestli nám nechtějí něco darovat. Střídám Maki, Markétku a Natálku při koordinaci z Brna.

Kolik času práci pro humanitární vlaky věnuješ?

Téměř všechen.

Máš nějaký recept, jak se i v tomhle zápřahu udržet svěží?

Musím aspoň na pár dní v týdnu odjet a snažit se odpojit od Ukrajiny, abych se udržel víceméně v klidu. V praxi sem na telefonu i když odjedu z Brna, takže se mi odpojit moc nedaří, ale i tak to pomáhá. Také mi pomáhá projít se se psem v přírodě a zahradničení.

Co ti tvé dobrovolnictví dává? Pokud ti tedy něco dává…

Dává mi to pocit, že jsem součástí něčeho velmi důležitého a nedokážu si představit jak bych jako jednotlivec mohl být prospěšnější v řešení této extrémní situace než být součástí Železnice pomáhá. Také mi to dalo nové přátele.

Vím, že jich bude asi hodně, ale přesto… Svěříš se s nějakým konkrétním příběhem z pomoci, který se ti už teď nesmazatelně vryl do paměti?

Snažím se příběhy filtrovat. Kdybych poslouchal všechny příběhy a řešil je, tak už tu bohužel dávno být nemůžu, ale nezapomenu na víc příběhů. Měli jsme tady skupinu Ukrajinců. Část jela do Španělska, část do Turecka. Řešili jsme s nimi covid-testy, pak dopravu na letiště do Vídně. Jedna z těch maminek měla syna tady a staršího syna a manžela musela nechat na Ukrajině. V batohu měla frčku od svého staršího syna na památku. Mladší syn byl na tom psychicky dost zle. Bylo to hrozný vidět, nedokážu si to představit.  Věřím, že se celá rodina po válce sejde.