Verča Machalová

Koordinátorka

Kdy ses k iniciativě Železnice pomáhá přidala a jaké byly a jsou tvé důvody? Změnily se nějak v průběhu času tvé důvody, proč pomáháš?

Přišla jsem na úplně první schůzku, kde se od první minuty řešily velké a věcné problémy, od rozchodu kolejnic přes trakční vedení po vytápění vozů. Vůbec jsem tomu nerozuměla, na to jsou tu naštěstí jiní, ale pomalu – hodně pomalu – se ze mě taky začíná stávat šotouš (milovník vlaků). A co mě sem přivedlo? Na přelomu roku jsem s VlakFestem procestovala kus Ukrajiny vlakem. Přecpávala jsem se varenikama, pila vodku s místníma a říkala si, že tam jednou budu jezdit se svýma dětma. Ten propastný rozdíl mezi touto idylkou a tím, co nastalo během ani ne tří měsíců, mě zasáhl. Nejlepší způsob jak to dostat z hlavy je něco dělat a na to jsou lidi z Železnice pomáhá přeborníci. A jestli se ty důvody vyvíjely v čase? Určitě, každý den je jiný. Jednou vás žene kupředu boj s bezmocí, jindy chcete ulevit kamarádům a někdy prostě jen vstanete a jdete, protože je to potřeba.

Kdo a jak tě do iniciativy přivedl? Případně co tě do iniciativy přivedlo?

To, že železnice může pomáhat jsem zjistila už po tornádu v Hruškách, kde tato iniciativa vlastně začala. Dostala jsem se tam skrze kamaráda dobrovolníka. Pomáhala jsem tam první dva dny a s úžasem jsem pozorovala, jak se věci ženou kupředu a jak dokážou být lidé dobrosrdeční. Takže když jsem šla na první schůzi ohledně pomoci Ukrajině (čirou shodou náhod bydlím 60 metrů od Jezuitské), tak to byla doslova sázka na jistotu. Věděla jsem, že se do toho vrhnou plnou parou vpřed a že je to pro mě ta nejefektivnější cesta pomoci.

Co přesně pro Železnice pomáhá děláš?

První týden jsem pomáhala s koordinací. Byl to týden plný výzev, kdy se rozjížděly vlaky, bylo potřeba je naplnit humanitární pomocí, vyřešit plno věcí kolem… Množství ohromně schopných lidí překonávalo překážky a dávalo heslu „zázraky na počkání a nemožné do druhého dne“ úplně nový rozměr a já jsem byla u toho s nimi, byla jsem jim k ruce a pomáhala jsem spojovat informace z jednotlivých konců toho lidského řetězce. Nepředatelný zážitek. Cítím obrovský obdiv ke všem dobrovolníkům a ke každému jednomu člověku z týmu – je to dobře naolejovaný stroj.

Kolik času práci pro humanitární vlaky věnuješ?

S nadsázkou by se dalo říct, že jsem na Jezuitskou jela na “dalekou” desetidenní all-inclusive dovolenou. Když vypukla válka, tak jsem měla zrovna odlétat s přáteli na Kypr. Vybalila jsem plavky a zbytek batůžku jsem si odnesla celých těch šedesát metrů do klubovny, kde jsme byli skoro nepřetržitě. Ostatní zvládli toto nasazení skloubit se svými životy, já bohužel ne, a tak se moje pomoc dál stala občasná a nárazová. Spíš týmu čas od času nosím drobné svačinky. Nemůžu se od toho šrumce odpoutat a zároveň je potřeba je trochu opečovat, aby nám vydrželi.

Máš nějaký recept, jak se i v tomhle zápřahu udržet svěží?

Konečně otázka, kde můžu předat něco užitečného. Mám skvělý tip na míchaná vajíčka. Žloutek se musí rozbít těsně před doděláním vajíček, pak budou výborně smetanová. A když jich děláte třicet, čtyřicet najednou, tak se vyplatí separovat žloutky a vmíchat je až na konec. A to je i můj recept jak se nezbláznit. Alespoň občas snídat s lidmi, kteří jsou vám blízko. V ten moment, válka neválka, je váš svět naprosto vpořádku.

Co ti tvé dobrovolnictví dává? Pokud ti tedy něco dává…

Především mi dává smysl, to je asi to hlavní. Vozit materiální pomoc tam a lidi ven je jednoduše geniální. A taky jsem se tady naučila, že kde je vůle, tam je cesta a nic není nemožné. Zatím jeden z mých největších životních objevů. Málokdo tu má s něčím podobným předchozí zkušenost, a přesto to fičí.

Vím, že jich bude asi hodně, ale přesto… Svěříš se s nějakým konkrétním příběhem z pomoci, který se ti už teď nesmazatelně vryl do paměti?

Máme spoustu historek s vtipnou zápletkou, začátkem či koncem, kdy jsme třeba sháněli tisíc pytlů na uhlí, nebo se učili celně odbavovat desítky tisíc litrů dezinfekce darované firmou Simply Clean, řešili “ztracenou” lokomotivu, navigovali ztraceného Ukrajinského kamioňáka po Praze… taky tu byla spousta příběhů se šťastným “koncem”, ale asi nikdy nezapomenu, jak nám Irinka, Ukrajinská lékařka, která doprovázela několik vlaků jako zdravotnice, popisovala, co se děje v ostřelovaném Kyjevě a Lvově. Bylo v tom tolik bolesti, ale zároveň houževnatosti, odhodlání a bojovnosti ducha… to se vám vryje hluboko do mozkových závitů.