Vráťa Vozník

Tiskový mluvčí

Kdy ses k iniciativě Železnice pomáhá přidal a jaké byly a jsou tvé důvody? Změnily se nějak v průběhu času tvé důvody, proč pomáháš?

Já jsem se přidal dvakrát. První iniciační moment byl, když jsme se potkali s Albertem na baru v Expediční klubovně a on mi řekl o Ukrajině, že je to průser a potřebuje napsat dopis pro Ukrajinského velvyslance. Albert jim chtěl nabídnout svůj vlak a jestli bych ten dopis mohl napsat já. Já jsem to teda draftnul a pak si to už žilo vlastním životem. Za dva dny na to přišel znovu do mého kanclu, že potřebuje tiskového mluvčího pro Železnice pomáhá a já jsem si vzal nějaký čas na rozmyšlení. Nejprve jsem řekl ne, vzhledem k nějakým klientům a souvislostem, což se mi ale pak rozložilo v hlavě. Asi by se sám sobě nemohl podívat do tváře ráno v zrcadle, když bych to nevzal. Tak jsem si řekl, že pokud to některým klientům bude nevyhovovat, budou mít s tím problém, tak to asi nejsou klienti, pro který chci dělat a rozhodl jsem se, že toho mluvčího dělat budu. Na začátku v tom byla obrovská energie a potřeba pomoct a síla pomoct. V tu chvíli jsem se snažil stíhat jak klientskou práci, tak tu železniční. Pak ta železniční práce převážila nějakou dobu, ale tím, že jsem asi nejstarší člověk v týmu, energie začala docházet a začalo docházet i to, co bylo třeba komunikovat. Začalo to růst do nějaké míry frustrace a teď v tomhle tom hledám způsob fungování.

Co přesně pro Železnice pomáhá děláš?

Jsou to v zásadě tři věci. Ta nejjednodušší a nejočekávanější práce u tiskového mluvčího je komunikace s médii a domlouvání výstupů, reportáží nebo logistiky, když se něco děje vzhledem k novinářům a s tím spojené psaní a zasílaní tiskových zprav, odpovídaní na dotazy. Další částí mojí práce bylo do určité fáze velmi intenzivní vstupování do přípravy oficiálních dopisů, kdy se oslovovaly úřady, různé instituce, nemocnice, firmy atd., které jsem dominantně psal já, pak to po mně ještě někdo upravoval. Třetí rovina je PA, zajišťování public affairs. Nastaly například situace, kdy nám přestaly jezdit vlaky přes Slovensko. Situace se musela nějako řešit, tak sem holt trávil asi den a půl tím, že jsem volal svým úřednickým a politickým známým a sháněl jsem další kontakty na lidi, který o tom můžou rozhodnout.

Kolik času práci pro humanitární vlaky věnuješ?

Na začátku to byl jeden dopis a nějaká tisková zpráva, což mi zabíralo několik jednotek hodin času. Pak to prorostlo v celodenní zapojení, kdy jsem celé dny neřešil nic jenom Železnice pomáhá, svým klientem jsem věnoval minimum času. To jsem musel přehodnotit a přetransformovat svůj čas. Teď dělám primárně klientskou práci a jenom částečně vstupuju do železničních věcí. Takže ten čas teď osciluje mezi 30 a 120 minutami.

Máš nějaký recept, jak se i v tomhle zápřahu udržet svěží?

Ne, ale motivují mně lidi, který na tom dělají, který do toho kontinuálně mnohem delší čas investují daleko mnohem víc času než já. Pak mně motivuje, když můžu mít dobrý pocit z toho, že se do Česka dostali lidi, kteří by jinak byli v nebezpečí.

Co ti tvé dobrovolnictví dává? Pokud ti tedy něco dává…

Veškeré neziskové dobrovolnické aktivity, které jsem kdy dělal, jsem dělal ze dvou důvodů. Prvním byla touha pomoct něčemu, co považuji za důležité, ale zároveň si uvědomují, že to dělám ze sobeckých důvodů. Chci se cítit dobře, kdybych to nedělal, tak se dobře cítit nebudu, budu z toho frustrovaný a budu si to vyčítat.

Vím, že jich bude asi hodně, ale přesto… Svěříš se s nějakým konkrétním příběhem z pomoci, který se ti už teď nesmazatelně vryl do paměti?

Příběh 5 lidí, který se díky mě dostali do Česka a některý do Paříže. Oslovila mě náhodně Ukrajinka, která nechala na Ukrajině mámu, sourozence, prarodiče a chtěla jich dopravit sem. Bylo to komplikováno tím, že nebyla jasná situace s ruskými pasy. Ne všichni měli ukrajinské pasy, takže jsme domlouvali, jak zajistit to, aby se sem bezpečně dostali. Také její děda byl po relativně nedávné operaci, takže měl sníženou pohyblivost, ale všechno se podařilo domluvit přes Alberta. Všechno nakonec dopadlo dobře a jsou tam, kde mají být.